Europozitivně ladění politici svádí nízkou účast na letošních volbách do Evropského parlamentu na europesimistické proudy. Europesimisté svádí nízkou účast rovnou na celou Evropskou unii jako koncept. Typická povolební hra by byla samozřejmě pochopitelná, byla-li by účast skutečně nízká. Užitý pojem „nízká volební účast“ je v tuto chvíli cynický eufemismus. 18,20% prakticky není volební účast a při takové důležitosti, jaká je ta voleb do EP, by nebylo lze ani 50% účast brát jako ideálně velkou. To znamená, přes relativní úspěchy jednotlivých stran, že nikdo z českých MEPs nedostal pro svoji pozici v EP zdaleka dostatečný mandát, což je katastrofická situace, jakkoliv se čerství, noví a staronoví europoslanci mohou tvářit, že tomu tak není.
Neúčast, rozhodnutí neparticipovat na demokratickém procesu, ignorace této míry, ta musí mít kořeny i někde jinde, než pouze v znechucení buď samotným konceptem EU nebo europesimismem. Vždyť oba postoje, kvůli kterým neměli lidé chodit k volbám, bylo možné vyjádřit volbou nějaké strany s odpovídajícím programem z našeho neuvěřitelně (a snad nešťastně) širokého spektra stran kandidujících do EP. V čem tedy vězí problém? Rozhodně nedokázala žádná strana ani žádný politický lídr navzdory zkušenostem, finančním prostředkům a mediálnímu prostoru různých kandidátů přilákat dostatečné množství lidí, kteří by v jasně deklarovaném termínu chtěli svým hlasem vyjádřit svůj souhlas s postoji daných kandidátů. Vinu každého svého neúspěchu získat pro sebe dostatečný počet hlasů nese každý člověk, který se rozhodl být reprezentantem, ale nedokázal voliče oslovit. Aniž bych chtěl někoho kádrovat nebo nutit k sebereflexi, nezdá se mi, že by na hlavy všech zúčastněných politiků a kandidátů dopadala odpovídající dávka popele.
Je potřeba hledat mezi pojmy jako nezájem, nepochopení, neinformovanost, nezkušenost a nekompetence. Jak u voličů, tak ale u kandidátů. Abych byl spravedlivý, mezi kandidáty napříč politickými stranami se sem tam objevovaly zajímavé osobnosti, které by si alespoň kvůli svým profesním a lidským kvalitám nějakou účast zasloužily. Ani ty ovšem informovat, motivovat a jinak rozšiřovat osvětu nedokázaly. Samozřejmě, volby do EP mívají tradičně nižší účast, na druhou stranu je právě součástí voleb do EP, této stále ještě netradiční události, úkol kandidátů osvětu o EP rozšiřovat a přesvědčit voliče, aby projevovali větší zájem.
Jak řešit nastalou situaci… Na to odpověď jinou než neuspokojivou nenalézám. Ovšem již v tuto chvíli vím, co ono jádro problému rozhodně nevyřeší: povinná volební účast. Volba se musí nutně skládat ze dvou fází či procesů: pečlivé a zodpovědné rozhodování a samotná volba. Stejně jako bedlivé rozhodování, po kterém není odvoleno, naprosto stejně lichá je volba z donucení a bez uvážení. A zdůrazňuji, byla by chyba si myslet, že donucení volit by bylo donucením rozhodnout se zodpovědně a přemýšlet. Mohli bychom se nakonec velmi divit, jaké by byly výsledky voleb, do kterých by museli jít i ti, kteří jít k volbám nechtějí, neví koho volit, nezajímá je to a jsou v tuto chvíli a priori negativně nalezení proti jakémukoliv politickému životu, aniž by se jim to všechno někdo pokoušel vysvětlit a pomoci pochopit.
Zdravý rozum radí: je milionkrát cennější sto lidí na základě rozumné diskuze přesvědčit, aby šli k volbám a zajímali se o věci veřejné, než pouze volení deseti milionům přikázat. Je zásadní rozšiřovat znalosti o fungování EU. Je potřeba, aby více zpráv z Evropy našlo české oči a uši. Jedině poté vzrostou počty zodpovědných voličů.
