Tomáš Halík je pro mě morální autorita, inspirující člověk, kterého si vážím pro jeho moudrost, přehled a hloubku jeho ducha, která člověka zasáhne při kontaktu s každým jeho písemným či ústním projevem. Tímto chci ovšem reagovat na jeho komentář „Já nejsem Charlie. K svobodě patří zodpovědnost,“ jehož obsah mi přišel až nehalíkovský.
Nejdříve bych poukázal na to, že přesto, že v perexu zazní, že vážná debata má být vedena, až pomine vlna emocí, což se ještě pro čerstvost událostí zdaleka nestalo, vykopává pan Halík k oné debatě hned. V době, kdy taktnost a citlivost k otřesené Evropě, jak konec konců nadějně vyplývá z perexu, by měla být adekvátní. Skončil-li by text zde, byl by sám sobě věrným.
Proč jsou Charlie?
Předně se přiznám, že jsem se k tomuto monotónímu vyjádření „Je Suis Charlie“ sám nepřidal. Nikoliv proto, že bych nesouhlasil s jeho významem a poselstvím, které je dle mého názoru jiné, než to, které kritizuje Tomáš Halík. Vadila mi ta masová a dle mého názoru neosobní forma, trend, nálepka, neoriginalita, nepoetičnost. Poselství, které to mělo vyjádřit, to zcela rezonuje s mým chápáním a vnímáním situace. Ti, kteří deklarovali, „Jsem Charlie,“ netlumočili patetický projev francouzského prezidenta, ani neoznačovali Charlie Hebdo za symbol naší kultury, a už vůbec nehájili cynismus a dekadenci. Není správné tuto manifestaci spojovat s těmito účely. Ano, samozřejmě se i mezi lidmi, kteří se do této spontání masové akce zapojili, najdou tací, kteří souhlasí jak s prezidentem, tak s kulturou, kterou Charlie Hebdo podle pana Halíka představuje, ať je jakákoliv. Ale „Je Suis Charlie“ samo o sobě toto dle mého názoru neříká.
Co Říká Je Suis Charlie?
„Svoboda slova je pro nás zásadní. A má na ní právo každý. Proto se já, ať jsem z jakkoliv jiného těsta, než byli redaktoři Charlie Hebdo, nesmířím s tím, že by měla být někomu odepřena, že by měl být někdo trestán. Svoboda slova znamená, že mohu s někým nesouhlasit, ale mám povinnost bít se a obětovat za to, aby se mohl projevovat.“ „Jsem Charlie“ jsou prsa nastavená hlavni Kalašnikova. Znamená to, že rozdíly ve vztahu k svobodě neexistují.
Proč se vymezit?
Připustím-li, že úroveň onoho nevkusu, ta často levná hra na první dobrou, hanlivost, nedůvtip, vyvolají v osobě tak morální a citlivé vůči kulturním nuancím nesympatii (i když srovnání s antisemickým tiskem je přehnané), potom chápu, že takový člověk se přes poselství, v mnou nabídnutém znění, může rozhodnout, že tato forma sebeoznačení by naopak sympatii naznačovat mohla a odmítá vůbec užívat jména toho deníku ve spojitosti se svou osobou. Avšak vyloženě deklarovat odpor, dekalrovat nesouhlas, vymezit se osobně, říci „Já nejsem Charlie“, připnout si tento odznáček na klopu spíše, než si nepřipnout žádný, znamená: „Mě ta rána nepatřila, neboť žádné mé hodnoty nebyly zasaženy.“
Moje maminka to vyjádřila jednoduše a trefně: „Nemám cedulku na klopě, ale kdybych musela volit mezi NEJSEM CHARLIE a JSEM CHARLIE, tak JSEM!!!“
