Jeden ješita se jedním dechem snaží vytvořit virtuální realitu a fiktivní odkaz své osoby, kterou táhne neúprosně na dno stoky dějin tíha jejího provinčního charakteru a mezinárodního bezvýznamu. Překrucuje historická fakta, interpretuje, svádí vinu, přivlastňuje si zásluhy a buduje alibi před obecenstvem, které se již dávno dívá jiným směrem na jeviště číslo tři, ktéré obsahem svého dramatu, nedostatkem divadelního šarmu a nedopalky válejícími se v první řadě, připomíná zaplivaný a špinavý kulturák. Jednoho ješitu tak diváci většinou vnímají již jen jako slábnoucí ozvěnu odněkud z dálky, která spíše ruší, i když velmi slabě. Kdo se přes rameno podívá za sebe, co že to tam vzadu tak slabounce píská, uvidí lítost vyvolávající obraz muže, který se nedovedl smířit s limity svého provinčního uvažování a stíny osobností, které v životě tak významně zkřížily jeho cestu.
